Právě si prohlížíte Kam kráčíš, EUropo?

Kam kráčíš, EUropo?

  • Autor příspěvku
  • Rubriky příspěvkuPOLITIKA

Od vidiny udržitelného míru v Evropě si Evropská unie prošla přes průmyslovou integraci, volný trh nebo měnovou unii k vybudování silné politické organizace demokratických států. Jak se bude integrace dále prohlubovat? Co jsou pro EU největší aktuální výzvy? Jakou pozici má v unii Česká republika? A existovaly dříve i jiné vize sjednocené Evropy? 

To vše jsme pro vás dali do kontextu v našem prvním dlouhém čtení! 

Co se v textu dočtete:

  • Základní info: co je to Evropská unie a jak se vyvíjela?
  • Co platí a funguje dnes?
  • Jaké jsou aktuální výzvy EU?
  • Jak si stojí evropská demokracie?
  • Jaká je pozice České republiky v EU a jak nás Unie vidí?  

Co je to Evropská unie? 

Pokusy sjednotit Evropu a vytvořit určitým způsobem propojené státy, které by spolupracovaly a fungovaly v míru, se objevovaly dávno před vznikem samotné Evropské unie. V tomto článku se budeme ale věnovat právě EU a jejím přímým předchůdcům. Na začátek si proto připomeňme, co ona samotná Evropská unie je a kdy a s jakým cílem vznikla. 

Hlavním motivem bylo udržení míru v Evropě a propojení evropských zemí, které si prožily dvě děsivé světové války, aby už podobný konflikt nezažily. Prvními členy evropské integrace bylo šest zemí, které byly světovými válkami dotčeny nejvíce. 

Šest zakládajících členů evropské integrace: Francie, Německo, Itálie, BENELUX (Belgie, Nizozemí, Lucembursko).

Je dobré poznamenat, že mírové soužití států Evropské unie a růst životní úrovně občanů EU se opravdu podařilo udržet po celou dobu její existence (a existence jejích předchůdců). Unii předcházela řada uskupení evropských států, která integraci postupně  prohloubila. Jako vůbec první bylo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) založené v roce 1951. Proč? A jak souvisí průmysl s cílem udržet v Evropě mír? 

Na první pohled se může zdát průmyslová integrace jako něco, co neodráží politický cíl žít společně v míru. Opak je v tomto případě pravdou. Právě kontrola oceli a uhlí byla pro poválečnou Evropu klíčová. Obě zmíněné suroviny jsou totiž zásadní pro výrobu a použití vojenské techniky. Společná kontrola těchto zdrojů měla být podle tvůrců ESUO základním nástrojem pro udržení míru. 

Za architekta evropské integrace je považován francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Ve spolupráci s dalším z „otců zakladatelů“, Jeanem Monnetem, vypracoval plán na společnou kontrolu produkce uhlí a oceli ve Francii a Německu. Dnes je plán známý jako Schumanova deklarace

Ta zmiňuje Sdružení evropských států, které podle ní „vyžaduje, aby se skoncovalo s letitým nepřátelstvím mezi Francií a Německem“. Deklarace také navrhla jako řešení podřídit francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli společnému dozoru, který měl vést ke vzniku společného ekonomického základu. Hospodářské propojení Německa s Francií počítalo i s tím, že se přidají další státy a spolupráce se prohloubí či přenese i do jiných oblastí. Schuman svůj plán představil 9. května 1950 – proto je také 9. květena Den Evropy. A o necelý rok později, v dubnu 1951, podepsalo šest zakládajících států Pařížskou smlouvu, na jejímž základě vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli. 

Padesátá léta odstartovala sjednocení evropských zemí, které přetrvalo až do současnosti. V následující tabulce můžete vidět základní vývoj integrace, změny názvu dnešní EU a to, co každá změna kromě nového jména přinesla. 

Co v EU dnes platí a funguje?

Od společné kontroly části průmyslové produkce v šesti zemích se Evropská společenství rozšířila do řady dalších oblastí, stejně tak i do dalších regionů. Od prvotního cíle vyvarovat se dalšímu ničivému konfliktu mezi Francií a Německem se z Evropské unie stal důležitý světový hráč v řadě oblastí. 

I přes krizi eurozóny, která propukla v roce 2009, byla EU v roce 2019 druhou nejsilnější ekonomikou světa. Euro patří spolu s dolarem mezi nejpopulárnější a nejstabilnější světové měny. Jednou z výzev, které můžeme v současnosti sledovat asi nejvíce, je však obnova po pandemii covidu-19. Spolupráci v této oblasti zmiňuje v rozhovoru pro Do kontextu i česká eurokomisařka Věra Jourová.

„Věřím v další odstraňování bariér obchodu, proudění služeb i ve finančnictví, a abych se vrátila na začátek, Evropa si poprvé společně půjčila obrovský balík peněz na obnovu po pandemii. To vnímám jako důležitý společný krok.“

Po vystoupení Velké Británie tvoří EU 27 členských zemí, další státy v Evropě o své členství usilují. Mezi členy jsou i dvě země bývalé Jugoslávie – socialistického státu, kde se ještě v 90. letech válčilo. V roce 2020 žilo v členských státech celkem téměř půl miliardy lidí. Do počtu obyvatel je tak EU jako celek třetí nejlidnatější na světě po Číně a Indii. Cílem Evropské unie je, aby se všem těmto lidem žilo lépe a bezpečněji. Čím se toho má dosáhnout? A jak EU v současnosti funguje? 

Heslem Evropské unie je „jednotná v rozmanitosti“. Znamená to, že i přes to, že členy EU jsou země s různými kulturními zvyky a jazyky, spolupracují spolu tyto státy v míru a vzájemně se od sebe mohou učit. V praxi to třeba znamená, že všechny jazyky, které jsou oficiálními jazyky členských zemí, jsou také oficiálními jazyky Unie.

Základní hodnoty Evropské unie kladou důraz na společnost, ve které jsou si všichni rovni a kde je kladen důraz na toleranci a spravedlnost. EU má i vlastní Listinu základních práv. Ta definuje jednotlivé hodnoty, které jsou nedílnou součástí evropského způsobu života. Jsou to lidská důstojnost, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a lidská práva. 

Jak jsme již zmínili, Evropská unie nemá být jen brněním, které má chránit lidská práva a demokracii. Je také světovým hráčem v oblasti mezinárodního obchodu. Patří mezi největší světové vývozce zboží a služeb. Mezi samotnými členskými státy platí princip jednotného vnitřního trhu bez hranic. Tento trh je jedním z největších vnitřních trhů bez bariér na světě. Znamená to, že v celé Unii platí čtyři svobody vnitřního trhu. Je to volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí.

Mezi zmíněné čtyři svobody patří i volný pohyb lidí. Každý občan některého ze členských států má automaticky i občanství Unie. Můžete se proto usadit v kterékoliv zemi EU, pokud tam chcete třeba studovat nebo pracovat. A když už budete v jiné unijní zemi bydlet a budou zrovna volby do Evropského parlamentu, můžete volit kandidáty této země! Je k tomu ale potřeba se k takové volbě v dané zemi registrovat a vybrat si, zda budete volit tam nebo doma v Česku. 

Kam EU směřuje a jaké jsou aktuální výzvy?

Uplynulé dva roky jasně definovaly nejakutnější cíl Evropské unie, kterým je obnova po pandemii covidu-19. Slouží k tomu speciální plán zvaný NextGenerationEU, v rámci nějž unijní státy společně investují přes 800 miliard eur. Unie se snažila celý finanční balíček koncipovat tak, aby šel v souladu s dalšími dlouhodobými cíli EU, jako je digitalizace nebo vytvoření ekologičtější Unie. Nástroj NextGenerationEU je historicky vůbec největším balíčkem k povzbuzení ekonomiky. Jaké jsou tedy kromě obnovy po pandemii výzvy EU? 

Jednou z nejdiskutovanějších politik je ta klimatická. Ostatně i plán obnovy EU po pandemii počítá s tím, že se Evropská unie zotaví a stane se nejen odolnější, ale i ekologičtější. Aktuální výzvou pro EU je Green Deal, takzvaná zelená dohoda. Díky ní by měla být v roce 2050 Evropa prvním klimaticky neutrálním kontinentem. Znamená to, že emise skleníkových plynů by měly být rovny nule. Toho se dá dosáhnout tak, že množství vypouštěných plynů do ovzduší bude rovno množství, které dokáže atmosféra pohltit nebo my dokážeme z atmosféry odstranit. 

Klimatická politika a neutralita je výzvou číslo jedna i podle Evropské komise, což v rozhovoru pro Do kontextu potvrdil i hlavní mluvčí Evropské komise Eric Mamer.

„Naší největší výzvou je zelená tranzice, která se vypořádá s klimatickou změnou. To, jak si uvědomujeme, bude vyžadovat i základní změny v naší ekonomice, ve všech částech naší společnosti, ve způsobu, jakým organizujeme naše politiky na národní, evropské i světové úrovni. Kdybychom měli Evropu sjednotit jen na jednom tématu, byl by to boj s klimatickou změnou, protože to můžeme dělat jen společně.“

Eric Mamer, hlavní mluvčí Evropské komise

A výsledek takové politiky by podle Erica Mamera vypadal jako klimaticky neutrální Evropa v roce 2050. Součástí boje s produkcí emisí je i relativně nový plán Evropské komise Fit for 55. Co to je a jak se dotkne Česka, jsme pro vás dali do kontextu! 

Mezi další výzvy EU můžeme zařadit bezpečnost, ať už jde o hlídání vnějších hranic EU nebo o hlídání kyberprostoru. S tím souvisí i dodržování vnitřních pravidel v Evropské unii a podstata právního státu, na které EU staví. Právě vnitřní integrita EU je podle docenta Tomáše Weisse základním předpokladem pro její pozici ve světě, jak nám sdělil v rozhovoru.

„To, jestli je EU relevantní ve světě v nejrůznějších otázkách (klima, obchod, bezpečnost), vychází z toho, jak je konsolidovaná uvnitř. A v tento okamžik se zdá, že jsou otázky kolem principiálních otázek, na nichž celá integrace stojí, tj. podpora společných pravidel. A nejde jen o Polsko a Maďarsko, i když tyto dvě země jsou nejviditelnější. Jde i o řadu dalších zemí, včetně Česka.“

Tomáš Weiss, Katedra evropských studií, IMS FSV, Karlova univerzita 

Jak Polsko, tak Maďarsko čelí totiž nařčení z omezování fungování právního státu. Report EU popsal situaci v obou zemích jako silně problematickou. Po zemích požadují reformu soudnictví nebo důslednější boj s korupcí. V případě Maďarska mluvíme například o omezování médií nebo o zákazu propagace homosexuálních vztahů ve školách. Bývalý německý europoslanec Friedrich Merz prohlásil na konci roku 2020, že pokud by Polsko a Maďarsko chtěly vstoupit do EU dnes, neuspěla by nejspíš ani jedna z těchto zemí. 

No a o důvěryhodnosti demokratických institucí mluví jako o hlavní výzvě i místopředsedkyně Evropské komise Jourová.

Myslím, že ta výzva spočívá v důvěryhodnosti demokratických institucí, které musí sloužit občanům a reagovat na změny. Musí také ustát tlaky populistů. Takže bych to shrnula, že Evropa musí držet pohromadě a odolat tlakům jak zevnitř, tak zvenčí.“

Věra Jourová (ANO), eurokomisařka pro hodnoty a dodržování právního státu

Připomíná také vztahy s Ruskem a Čínou, zeměmi, u kterých bývá právě nedostatečné respektování lidských práv často kritizováno.

„Pokud jde o Rusko, EU musí pokračovat v hájení svých zájmů a prosazování hodnot a trvat na tom, aby putinovský režim zastavil akce proti EU a jejím členským státům, včetně šíření dezinformací. A s Čínou máme hodně společné práce, pokud jde o naplnění cílů ke snižování emisí, spolupracujeme v oblasti obchodu, ale při respektování lidských práv nebo nakládání s osobními údaji se ukazují propastné systémové rozdíly. To v Evropě rozhodně nechceme.“

Jak si stojí demokracie přímo v EU?

Pro svůj demokratický deficit bývá ale kritizována i samotná EU. V souvislosti s rozsáhlými rozhodovacími procesy EU se totiž objevují názory, že rozhodování unijních orgánů je příliš komplikované a vzdálené běžnému občanovi. 

O tom, jak fungují jednotlivé evropské instituce, jsme psali v našem speciálu. Jeho jednotlivé díly si můžete připomenout zde! 

I v rozhovoru s eurokomisařkou Věrou Jourovou jsme se dostali k otázce demokratického deficitu. Podle ní o něm ale nemůže být řeč. 

„Prakticky jsou procesy Unie vystaveny několika úrovním demokratické kontroly – přímo voleným Evropským parlamentem, Komisí, jež je mu odpovědná, a Radou, na níž rozhodují demokraticky vybraní a potvrzení ministři členských států. O demokratickém deficitu tedy nelze mluvit, spíš máme deficit vysvětlovací. O nějakém diktátu Bruselu tedy nemůže být řeč.“

Pozice demokracie bývá v současnosti zpochybňována po celém světě, děje se tak i v jednotlivých zemích Evropské unie. Britský týdeník the Economist sestavuje každý rok demokratický index většiny států světa na základě 60 ukazatelů. Ty je možné seskupit do 5 základních kategorií: míra politické volby a pluralismu, občanská práva, funkčnost vlády, politická spoluúčast a politická kultura. Když porovnáme jeho hodnoty u unijních zemí mezi lety 2006 a 2020, u 24 zemí z celkové sedmadvacítky se index demokracie zhoršil. Stalo se tak i v případě Bulharska, Chorvatska a Rumunska – zemí, které se staly součástí EU až po roce 2006. Index se nepatrně zlepšil pouze v případě Irska, Itálie a Estonska. Vůbec nejhorší hodnoty měly země střední a jihovýchodní Evropy: Bulharsko, Chorvatsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Slovensko. 

Dění v jednotlivých členských zemích sleduje i Evropská komise. Ta už několikrát podala žalobu na některé členské státy. Mezi nimi bylo třeba zmíněné Polsko a Maďarsko, stejně tak ale i Česko. Dění v jednotlivých členských státech i jejich politickou situaci Komise se zájmem pozoruje, nemá ale vlastní preference ohledně toho, kdo by měl země řídit nebo vyhrát volby, říká hlavní mluvčí Evropské komise Eric Mamer v rozhovoru pro Do kontextu.

„Evropská komise jako instituce vždy sleduje politickou situaci v jednotlivých členských státech, protože spolupracujeme s vládami a parlamenty. A proto je vždy dobré vědět, kdo jsou naši partneři. To je ale zcela odlišné od toho říct, že volby v jednotlivých zemích sledujeme s doufáním, že jedna strana zvítězí a porazí jinou.” 

A jaká je pozice České republiky v EU? 

Česko patří ke středně velkým zemím v rámci EU. Členem jsme od roku 2004, kdy došlo k tzv. Východnímu rozšíření – k EU přistoupilo celkem deset států střední a jihovýchodní Evropy. Do Evropského parlamentu volíme celkem 21 europoslanců. V Evropské komisi nás již podruhé zastupuje právě Věra Jourová, která nyní patří mezi osm místopředsedů. 

Hlavním cílem českého členství bylo navrácení České republiky zpět do moderní západní Evropy a do světa demokratických zemí poté, co jsme po druhé světové válce zůstali v socialistickém východním bloku. Díky členství v EU jsme se stali součástí prostoru s otevřenými vnitřními hranicemi – došlo ke zrušení celních kontrol mezi členskými státy, po zrušení kontrol se také zintenzivnila kamionová doprava na českých dálnicích. Jak bylo zmíněno výše, Česká republika sama za sebe je v rámci světového obchodu malou zemí. Díky EU tak získala silnější hlas na mezinárodním poli a při vyjednávání se světovými institucemi či velmocemi. 

Se členstvím v Unii se pojí kromě výhod také povinnosti. Kritici EU mluví o ztrátě národní suverenity, jelikož některé politiky přešly pod společné rozhodování unijních orgánů. Mezi výlučné pravomoci EU patří celní unie, pravidla hospodářské soutěže nebo třeba měnová politika zemí eurozóny. Do té bychom měli jednou vstoupit i my, protože se vstupem do Unie jsme se zavázali i k přijetí eura. Česká republika měla v evropských kruzích pověst „rebela bez příčiny“, jelikož česká pozice byla často odmítavá v otázkách, které drtivá většina ostatních států podpořila. 

Na rozdíl od polistopadové touhy vrátit Česko zpět na Západ u nás dnes stále více rezonují hlasy nejen politiků, ale i veřejnosti, podle kterých nám členství v EU nepřispívá. Někteří politici volají po vystoupení z Unie a větší inklinaci k Rusku. Svým silně proruským postojem je ostatně známý i prezident Miloš Zeman. 

Podle docenta Weisse je problémem Česka především to, že naše pozice není jasná a čitelná. 

„Chybí jasné politické zadání, které by definovalo dlouhodobou českou pozici. Obecně bych řekl, že politici se bojí investovat politický kapitál do vysvětlování české evropské politiky a jejích detailů. Výsledek je obecná pasivita na evropské úrovni,“ sdělil docent Weiss v rozhovoru pro Do kontextu.

Na to, jak nás vidí v Evropské komisi, jsme se ptali české eurokomisařky Věry Jourové.

Česko má v Evropě dobrou pověst díky odkazu Václava Havla. I já mám v kanceláři jeho fotografii a občas říkám, že s ním důležité věci konzultuji. On sám kladl velký důraz na občanskou společnost a já jsem pyšná na vlnu solidarity v Česku během covidu, lidé šili dnem i nocí roušky, dělali sbírky na počítače pro školáky. Ale demokracie není jen o občanské společnosti, ale také o vládě práva a svobodných médiích.

Nemyslím si, že by bylo Česko vnímáno jako rebelující země. Kauza Čapí hnízdo je dotační kauzou a její řešení probíhalo  po kanálech k tomu určených, mezi auditory Evropské komise a příslušnými českými ministerstvy. Projekt byl vyňat z evropského financování a nyní je to záležitost české justice.

Kam tedy Evropa kráčí?

Než začneme spekulovat nad tím, jak to bude s evropskou integrací pokračovat, zamysleme se nad výše psanými řádky. Evropská unie se od poloviny 20. století a šesti zakládajících členů dožila v míru prohloubení integrace v mnoha směrech, stejně tak i v rozšíření počtu svých členů. Poslední Chorvatsko se přidalo v roce 2013, zůstalo za ním na Balkáně ale ještě několik dalších zemí, které by se jednoho dne staly novými členy Unie. O tom, kdy nebo jestli vůbec se to stane, můžeme spekulovat. Jisté ale je, že Evropská unie bude nadále komunikovat se svými sousedy s cílem promítnout své politiky i do okolních zemí. A právě rozšíření EU o další členy je jednou z cest, na které se současná Unie připravuje. 

Nemůžeme ale asi čekat razantní změny v působení EU a v prohloubení integrace. Od čistě hospodářského společenství udělala Evropa obrovský krok až k politické unii. Další prohlubování integrace asi můžeme očekávat, nejspíš ale jen v menších detailech. Unie musí především dokázat prosazovat hodnoty, na kterých si zakládá, a zajistit dodržování společných politik ve všech členských zemích. To nás přivádí opět k otázkám demokracie nebo klimatické politiky. 

V neposlední řadě se musí EU také vyrovnávat s euroskepticismem a kritikou pro nedostatečnou transparentnost či komplikovanou vnitřní organizaci. Ti, kteří nevolají po vystoupení z EU, volí jemnější slovník a zmiňují přinejmenším nutnost její reformy. Nicméně na druhé straně existují názory, které Unii brání takovou, jaká je, a preferují jakýmkoliv způsobem prohloubení integrace. 

Evropská unie se vyprofilovala jako silný ekonomický hráč, svoji roli má i v mezinárodní diplomacii či ochraně lidských práv. V současnosti čelí ale nejen vnitřní skepsi a nedůvěře i výzvám z vnější. Musí se proto soustředit právě na vztahy s okolními zeměmi, hlídat svoji vnitřní bezpečnost a kyberprostor, stejně tak se však musí postavit světovým výzvám jako je klimatická krize. 

Autor: Jana Lipská

použité zdroje:

Učebnice evropské integrace 

Ministerstvo průmyslu a obchodu

materiály a webové stránky Evropské komise

materiály a webové stránky Evropského parlamentu 

euroskop.cz

Economist, Democracy Index 2020: In sickness and in health?