Právě si prohlížíte Jonák? Dítě, které nikdo neměl rád. Žili s námi i bodyguardi, bál jsem se, vzpomíná na 90. léta novinář Klíma
Novinář Josef Klíma. Zdroj: citaty.net

Jonák? Dítě, které nikdo neměl rád. Žili s námi i bodyguardi, bál jsem se, vzpomíná na 90. léta novinář Klíma

  • Autor příspěvku
  • Rubriky příspěvkuSPOLEČNOST

Orličtí vrazi, Ivan Jonák, Ivan Roubal. Jen krátký výčet zločinců z devadesátých let, o kterých pojednává seriál Devadesátky. Co je ale kromě série České televize spojuje? Se všemi mluvil novinář Josef Klíma, o všech kauzách natáčel reportáže. “Vzpomínám na to jako na opojnou dobu žurnalistiky,” říká v rozhovoru pro DOKONTEXTU Josef Klíma.

Vzpomenete si na první novinářský kontakt s českým podsvětím v devadesátých letech?

To bylo ještě v Reflexu. Spoluzakládal jsem Reflex v někdy v květnu 1990 a tam jsem byl šéfreportér. Začal jsem tam dělat reportáže asi do roku 1993. Tam jsem měl první kontakt s českým podsvětím. Potom jsem přešel na televizi Nova, tam už to šlo ráz na ráz. Vzpomínám si na první reportáž do pořadu Na vlastní oči a hned to byla vražda taxikáře. Pak už přišel Jonák.

Jak jste nejrůznější kmotry nebo mafiány kontaktoval? Zkuste ten pracovní postup přiblížit lidem, kteří si už nedokáží představit život bez internetu.

Oni se ohlašovali sami. V momentě, kdy byli stíháni, se snažili o to, abychom medializovali jejich příběhy a podobně. Bylo velmi obtížné se v tom vyznat.

Na druhou stranu bylo velmi jednoduché dostat se k policistům. Ti neměli žádné tiskové mluvčí a mohli jsme je kontaktovat přímo. Pamatuju si, že jsme v Reflexu zveřejnili dvoudílný rozhovor s českým špionem Karlem Köcherem, který léta působil skrytě v CIA a pak ho Američané odhalili a nakonec ho vyměnili za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského. Tentokrát jsem měl jako zdroj knížku, která o něm vyšla, a on říkal něco jiného. Nevěděl jsem, jak ty výroky ověřit. Takže jsem šel za federálním ministrem vnitra Jánem Langošem. Říkal jsem mu: „Já vím, vy mi nemůžete říct, kde přesně lže. Ale co kdybych vám tu nechal tyhle materiály a za týden bych se stavil a vy byste mi naznačil, co tam není správně.“

Za týden jsem přišel, dali jsme si kafíčko a on měl vyznačené pasáže, které mi naznačil, že nejsou pravdivé. 

Takže takhle jste si ověřoval informace? Některé příběhy se z dnešního pohledu zdají jako z filmu a až neuvěřitelně.

Přesně tak. Ale bylo obtížné natáčet, protože jsme třeba měli jen telefonní budky, ne telefony. Zajeli jsme k budce, nainstalovali jsme k ní mikrofon, já zavolal na nějaké číslo a ten člověk to třeba nebral. Takže jsme zase mikrofon odmontovali a jeli jsme dál. V tomhle ohledu bylo strašně těžké některé lidi včas kontaktovat. 

Bez mobilu a internetu to bylo obtížné. Třeba jen získat výpisy z katastru nebo z obchodního rejstříku bylo na dlouhé obíhání úřadů. To trvalo třeba dny, dnes to jsou minuty. 

Vy jste osobně mluvil téměř se všemi tehdejšími mafiány. Dnes se hodně mluví o Ivanu Jonákovi. Jaký on osobně byl? V čem byl jiný?

Já jsem k němu měl blíž, protože jsem se spolupodílel na scénáři filmu Nahota na prodej, který natočil Vít Olmer. On Jonáka dosadil do role mafiána, vůbec neváhal. Olmer mi říkal: „Nemusíme ho vůbec maskovat, nemusíme mu dělat žádný kostým.“ Tím pádem ke mně měl Jonák bližší vztah.

Musel jsem si ho ale držet od těla. Zásada je, že se nikdy nesmíte s mafiánem skamarádit, nemáte k němu odstup, začínáte podléhat jeho teoriím a výpovědím, což častokrát mohou být lži.  

Jonák na mě působil jako takové dítě, které nikdy nikdo neměl rád. Tím pádem byl takový zatrpklý. Chlubil se tím, že byl sečtělý, což taky nebyla úplná pravda. Měl takové útržkovité znalosti, někde si něco přečetl a hned z toho vyvozoval závěry, které nebyly podložené. V tomhle byl velmi zvláštní.

Utkvěl vám osobně někdo jiný takhle v paměti?

Tím, že jsem nejstarší ještě aktivní novinář, tak jsem mluvil skoro se všemi výraznými zločinci z devadesátých let. Asi před dvěma lety jsem vydal knížku Zločin jak ho pamatuju, kde vzpomínám na velké zločince a popisuju, o čem jsem se s nimi bavil. Napsal jsem také knihu Loď s otroky.

Vladimír Železný, tehdejší šéf televize Nova, nám říkal: „My už nejsme televize, my jsme loď s otroky, která nalodí divačky na telenovele a odveze je k výrobcům pracích prášků a mužské otroky nalodí na fotbale a odveze k výrobcům aut.“ Přišlo mi to hrozně cynické, ale uvědomil jsem si, že měl vlastně pravdu.

Do tohoto románu jsem si mohl dovolit dát některé věci, na kterých jsem dělal, ale chyběly mi nějaké přesnější důkazy a nemohl jsem je vydat novinářsky. I v této knížce jsou skryté postavy z českého podsvětí, se kterými jsem se dostal do styku, ale nikdy jsem je nemohl zveřejnit. 

Mluvil jste také s jedním z Orlických vrahů Karlem Kopáčem. Jaké to bylo zpovídat vraha, který měl na svědomí několik životů? 

Orličtí vrazi mi celkově utkvěli v paměti hodně. Karel Kopáč dostal 25 let ve vězení, ve kterém se nakonec oběsil. Upoutalo mě, že byl pro trest smrti. Ptal jsem se ho, proč je pro trest smrti, který by totiž určitě dostali, protože zabili pět lidí.

On říkal: „Vy novináři nevíte, jakou roli trest smrti hraje. Když nad vámi visí 10, 20 let, doživotí, tak pořád máte naději, že vás pustí dřív nebo že utečete. Kdyby nad námi visel trest smrti, tak si zatraceně rozmyslíme, kolik lidí můžeme zabít, abychom ho nedostali.“

Tam jsem si uvědomil, že pro zločince má trest smrti asi nějaký smysl, že je to takový strašák, který je může limitovat v nejbrutálnější trestní činnosti.

Měl jste v nějaký moment vy osobně strach? 

Zrovna třeba Karel Kopáč byl ve vězení, na invalidním vozíku, ochrnutý po dopravní nehodě. Tam jsem strach neměl. 

Ale u živých kauz nám samozřejmě vyhrožovali. Jeden čas jsem měl i ochranku. Dva bodyguardi s námi bydleli, střídali si u nás směny. Trvalo to asi 14 dní, pak už na ně Nova neměla peníze. Předtím jsem žádné nebezpečí nepociťoval, ale bodyguardi vás přesvědčí, že vám nějaké nebezpečí hrozí. Takže když odešli, cítíl jsem se ve větším nebezpečí, než když přicházeli.  

Jak na vás reagovali policisté? „Nemotal“ jste se jim do práce?

To bylo velmi různé. Tím, že jsme měli přímý přístup třeba k šéfovi úřadu vyšetřování, tak když jste tam chodil pro informace a byl jste součástí média, které bylo tenkrát nejslavnější, tak vám vycházel víc vstříc než jiným novinářům.

I když jsem ho kritizoval nebo jsem kritizoval práci jiných policistů, tak se chovali slušně, protože jsem pak třeba jejich práci i pochválil. Někteří policisté se styděli jít před kameru, někteří zase byli rádi vidět. Tohle dneska už vůbec není.

Jak na tuhle dobu vůbec vzpomínáte z profesního i osobního hlediska?

Vzpomínám na to jako na opojnou dobu žurnalistiky. Předtím se nesmělo dohromady nic a najednou jsme měli absolutní svobodu. Lidé byli plní příběhů, které museli do té doby tajit, třeba kvůli strachu z StB. 

Lidi nemohli psát emaily, protože nebyl internet, tak buď psali dopisy, nebo za námi přišli přímo do redakce a čekali na chodbě redakce jak v čekárně u zubaře. Jen proto, aby se nám svěřili s nějakým příběhem. My jsme se učili nějak ty informace ověřovat, ale často nebylo jak. Nevěděl jste, komu co můžete věřit. Ale opojná doba to byla v tom, že se otevřel obrovský rezervoár příběhů.

Mně se hned v roce 1990 podařilo dostat se na stáž do Ameriky do velkých novin na Floridu. Když jsem jim to tam vyprávěl, co se u nás děje, tak oni koukali jako blázni. Oni měli velkou kauzu třeba když se blížil uragán, ale nic takového jako my. Ptali se: „Co budete dělat, až to u vás začne fungovat jako u nás? Až si ten kapitalismus takzvaně sedne?“

Já jsem si s tím lámal hlavu a říkal jsem si, co pak budu psát, co budu natáčet. Je to třicet let a je to pořád stejné. Pořád natáčím a pořád je o čem.

Takže i přes nejrůznější vyhrožování na tu dobu vzpomínáte rád?

To patřilo k té práci. To ve vás vytvářelo obraz romantického reportéra, který je hrdina společnosti. Protože policistům se nevěřilo, zločincům taky ne, jen ten novinář, který to odhalí, tak tomu lidi věřili. Dneska nemáte hrdinu novináře.

Autor: Jiří Vokřál