Právě si prohlížíte Jak se němečtí studenti učí o holocaustu

Jak se němečtí studenti učí o holocaustu

  • Autor příspěvku
  • Rubriky příspěvkuSPOLEČNOST

Druhá světová válka je největším a nejkrvavějším konflitkem v lidské historii. Dodnes je vliv 2. světové války vidět na řadě míst po celém světě. Japonsko zažilo úder první atomovou bombou, Čína naopak čelila kruté japonské tyranii, Evropa zažila hrůzy holocaustu a i mladí vojáci všech zemí se z války vraceli nadosmrti poznamenaní. 

A tohle všechno má původ v jedné zemi. Takzvaná Třetí říše byla zrůdný nacistický režim, do kterého původní Výmarská republika (neboli Německá říše) vstoupila v roce 1933 po převzetí moci říšským kancléřem Adolfem Hitlerem. Hitlerova šílená cesta za vybudováním německého impéria skončila téměř úplným zničením Německa, velkou částí Evropy v troskách a vizitkou jednoho z nejhorších diktátorů historie, ne-li toho absolutně nejhoršího. Hitler v tom ale nebyl sám, celá země byla nacistickým režimem protkaná a před válkou ho podporovala naprostá většina německého obyvatelstva. Tahle relativně krátká doba je nejtemnějším obdobím nejen pro Evropu, ale i pro dnešní Německo. 

A jak se o druhé světové válce a nacismu učí právě v německých školách? 

Alina, 21

„V době od šesté do deváté třídy jsme měli učitelku dějepisu, která měla vypravěčský talent. Někdy i celou vyučovací hodinu mluvila o jednom jediném aspektu režimu. Dodnes si nejlépe pamatuji, když vyprávěla, jak byli zejména v dobytých zemích naháněni a vražděni Židé a další menšiny. Vyprávěla nám, jak nacisté těla házeli do jámy a některá prostě explodovala kvůli výparům a plynům bujícím v mase mrtvých těl ležících na sobě. Soustředili jsme se hlavně na zprostředkování toho, jak hrozná byla situace pod nacistickým režimem, co se dělo s různými pronásledovanými menšinami a jak brutální byla i samotná válka. 

Na Třetí říši došlo i v mém posledním ročníku ve škole, kde jsme se bavili hlavně o tom, jak bylo možné, že se vyvíjela, jak byly koncentrační tábory a podobně obyvatelstvem skrývány nebo ignorovány. Jednou jsme hráli hru na odboj, kdy jsme si vylosovali různé aktivity odbojářů. Vždy jsme měli házet kostkou ke každé úrovni odporu (počínaje neříkáním nacistického pozdravu v soukromí a konče rozdáváním pamfletů nebo něčím podobným). Každá část odboje měla přiřazené číslo, a když člověk hodil kostkou nižší hodnotu, tak to znamenalo vězení nebo smrt. Vzpomínám si, že poslední hodnota, kterou bylo potřeba „přehodit“, byla sedmička…“

Imogen, 21

„I když vím o spoustě dalších tříd, které koncentrační tábor navštívily, tak naše to zorganizovat nedokázala. Když jsem pak byla na výměnném pobytu v Polsku, tak jsme se učitelů zeptali, zda bychom nemohli vyrazit. Chtěli jsme vidět tento kus historie, „naší historie“, a navíc jsme bydleli nedaleko Osvětimi. Škola a učitelé nás v tom podpořili a s jejich pomocí jsme exkurzi naplánovali. Byla to silná zkušenost… Velice se to člověka dotkne, když to místo navštíví.

Učitelé dějepisu historii často popisovali i v kontextu současného světa. A že je také důležité neuchovávat kvůli ní nějaké antipatie. Třeba když jsme byli v Polsku, tak jsme měli zkušenost, že někteří lidé na nás byli trochu zlí a říkali věci jako ‚Tvůj dědeček zabil mého dědečka‘. A já i naši učitelé, věříme, že to není ten správný způsob vypořádávání se s historií. Učili nás, že samozřejmě není naše chyba, co se kdysi stalo, ale že je důležité, abychom o tom věděli a rozuměli, co se stalo a co se stalo i jiným lidem.

Učitelé nám vše popisovali v co nejširším kontextu a dbali na to, abychom neměli pocit, že jsou věci černobílé. Důraz byl vždy na spolupráci, pochopení toho, co se stalo, a nechování žádné nenávisti. A pociťuji, že to je něco, co mě učitelé naučili… A myslím, že to je vážně skvělé.“

Více se dozvíte ve videu našeho kolegy Jiřího Burýška. 

Autor: Jiří Burýšek