Právě si prohlížíte Absence první dámy? Snižuje to prezidentovu podporu, v minulosti je nahrazovaly dcery, říká Ladislav Špaček
Zdroj: hrad.cz

Absence první dámy? Snižuje to prezidentovu podporu, v minulosti je nahrazovaly dcery, říká Ladislav Špaček

  • Autor příspěvku
  • Rubriky příspěvkuSPOLEČNOST

„Jsou tři typy prvních dam. Ivana Zemanová je ten typ, který se neúčastní prakticky ničeho. Objevuje se velmi výjimečně pouze při protokolárních povinnostech, pak se zase stahuje do ústraní,“ řekl pro DOKONTEXTU lektor etikety a bývalý mluvčí Václava Havla Ladislav Špaček. 

Jaká platí pravidla pro první dámy? A kdo je v případě absence může nahradit? To vše jsme vám dali #dokontextu v následujícím rozhovoru.

Je nějaký speciální úzus, jak by se měla chovat manželka prezidenta, a tedy první dáma? 

Soubor psaných nebo nějak kodifikovaných pravidel neexistuje. Manželka prezidenta republiky není žádná instituce, nehovoří se o ni v žádných zákonech o kanceláři prezidenta republiky, takže manželka prezidenta republiky je jenom prezidentův doprovod a všechno, co se kolem ní vytváří, a servis, který ji poskytuje personál kanceláře prezidenta republiky, vychází jen z jakýchsi zavedených zvyklostí.

Takže musíme vycházet z toho, že manželky prezidentů hrají určitou roli ve výkonu prezidentových pravomocí. Jsou součástí doprovodu při státních návštěvách, počítá se s nimi, že se budou účastnit jednání se svými protějšky – to znamená s manželským párem, který přijíždí na státní návštěvu –, že bude doprovázet svého manžela na státních návštěvách, aby opět nechyběl ten protějšek, protože státní, ale i pracovní návštěvy mají celou řadu bodů společenského programu, tak se počítá s tím, že tam jsou manželky prakticky nezbytné.

Manželky prezidentů mají kromě toho i svoji samostatnou agendu – například třeba charitativní nebo společenskou nebo kulturní, takže mohou zahajovat různé výstavy, vernisáže, festivaly. Záleží na jejich osobním založení. Takže můžeme shrnout, že neexistuje žádná psaná norma, existují jenom ty zvyklosti, které se u nás vytvořily v podstatě od vzniku republiky, tzn. za prezidenta Masaryka. Od doby, kdy Charlotta Masaryková jako manželka Tomáše Garrigue Masaryka a později její dcera Alice Masaryková, která ji nahradila a hrála v podstatě roli „první dámy“, začaly vytvářet obraz manželky prezidenta, tedy první dámy. 

Takže se dá říct, že si to nastavovaly tak nějak samy, podle toho, jak se jim to líbilo? 

Nastavovaly si to samy, ale s ohledem na očekávání veřejnosti. První „first lady“, která se angažovala veřejně a která byla takříkajíc viditelná a měla svoji vlastní agendu, byla Eleanor Rooseveltová, manželka Franklina D. Roosevelta, která hned v polovině 20. století poprvé nastavila laťku, které se další první dámy držely. Potom už manželky prezidentů byly významné a výrazné osobnosti, jako byla třeba Jacklyn Kennedyová nebo Barbara Bushová, Nancy Reaganová. Celý svět je znal a očekával od nich, že budou viditelné, že se budou angažovat a že budou mít samostatnou agendu. 

U nás jsme museli v podstatě navázat na prvorepublikovou tradici velmi obtížně, protože tu byla dlouhá přestávka, během které tady manželky prezidentů nehrály žádnou roli. Až na výjimku – byla to manželka prezidenta Svobody, která byla veřejně známou osobností. Jinak všechny manželky všech komunistických prezidentů byly v ústraní a nikterak se s nimi nepočítalo. 

Měli jsme velké štěstí, že když Václav Havel nastoupil do funkce prezidenta, měl po boku skvělou první dámu, Olgu Havlovou, která naplňovala přesně tu představu, jakou veřejnost očekávala. Byla to dáma důstojná, zralá. Byla velmi moudrá, měla silné charitativní cítění. Okamžitě založila první a nejúspěšnější charitativní organizaci u nás – Výbor dobré vůle. Ta nastavila tu laťku tak vysoko, že potom ostatní první dámy, které přišly po ní, se s ní chtě nechtě musely do jisté míry poměřovat.

A jak do vnímání prezidenta Havla „hodila vidle“ jeho druhá manželka Dagmar, která byla herečka, a navíc spolu měli něco už za života Olgy. Přijímala ji společnost dobře?

V tom byl velký handicap Dagmar Havlové. Když ji prezident pojal za manželku, tak ji provázela nepřízeň veřejnosti. Ta měla několik příčin. Za prvé představa o první dámě vycházela z Olgy Havlové a teď najednou tam místo ní stála komediální herečka známá z filmů Holky v porcelánu a Kurvahošigutntag a podobně. Takže veřejnost potřebovala určitý čas na to, aby strávila tuhletu změnu a přijala Dagmar Havlovou v nové roli. 

Potom samozřejmě byli lidé, kteří měli Václavovi a Dagmar za zlé, že udržovali vztah ještě za života Olgy Havlové a že sňatek nebyl až po roce od smrti Olgy Havlové, ačkoliv žádné takové pravidlo neexistuje. Prostě byla tady celá řada i iracionálních motivů, proč veřejnost Dagmar Havlovou nepřijala s otevřenou náručí. Trvalo to několik let, než se Dagmar podařilo získat si přízeň veřejnosti, a potom teprve mohla plně rozvinout možnosti, které souvisely s jejím založením, s její profesí. Byla velmi činná v kulturních aktivitách, takže zahajovala filmové festivaly nebo výstavy a podobně, takže byla všude žádaná jako kulturní osobnost, a tím dodávala lesku celé řadě kulturních akcí, které se v té době konaly. 

Václav Havel věděl, že veřejnost očekává, že se bude také věnovat charitě. A proto společně založili nadaci Vize 97 a ta se vlastně stala takovou vlajkovou lodí Dagmar Havlové v tom jejím veřejném působení. 

Existují tři různé varianty prvních dam.

Společnost tedy ve výsledku na obě dámy Havlové vzpomíná v dobrém, povedlo se i Dagmar prolomit prvotní nepřízeň? 

Ano, bezpochyby se jí to podařilo. Antipatie se pomalu otupovaly, protože když se dostala na výsluní slávy, tak v tu chvíli byla především předmětem zájmu bulváru, který neustále sledoval, jestli nemá pomačkanou sukni, jestli neztloustla, jestli není těhotná a tyto marginálie jejího života. Taky jí nesmírně otravovali život. I ona sama tak ztrácela chuť a odhodlání s tím bojovat, protože každý den otevřela Blesk nebo koukala na zprávy na Nově a sledovala tam tyto hlouposti, které ji demotivovaly. 

Nicméně poté se to trpělivou a cílevědomou činností podařilo, že opravdu začala být uznávána, a dneska, když si vezmete Dagmar Havlovou, tak je to vážená žena, proti které prakticky nikdo nemá výhrady. A ty vzpomínky, co bylo před pětadvaceti lety, už jsou dávno zasuty. 

Pokud jde o další dvě první dámy, paní Klausovou a paní Zemanovou, tak na nich vidíme, jakou roli mohou první dámy hrát. 

Existují tři různé varianty. Za prvé něco jako Olga Havlová. Je veřejně činná, účastní se všech protokolárních událostí, společenských událostí, má vlastní charitativní instituci, všichni ji znají a je neustále po boku svého manžela.

Druhá – příklad Ivany Zemanové –, ta se neúčastní prakticky ničeho. Objevuje se velmi výjimečně, pouze při protokolárních povinnostech. Sama nevyvíjí žádnou činnost, sama není společensky aktivní. Jenom když je to opravdu nezbytné – při státních návštěvách, přivítání delegací, tedy toho protějšího páru –, stojí po boku prezidenta a nechává se vyfotografovat a pak zase odchází do ústraní. 

Třetí varianta je, že manželka prezidenta je úplně inkognito. To byla třeba manželka slovenského prezidenta Kisky, paní Kisková. Žila v Prešově a pečovala o děti. Řekla, že péče o děti je důležitější než výkon jakési role první dámy, a prezident Kiska se bez ní musel obejít prakticky celé volební období. Bylo to někdy i trapné, když přijel nějaký prezident s chotí na návštěvu a před ním stál Kiska sám. Neměli si s kým podávat ruce, dámy neměly svůj separátní program, jak bývá obvyklé, takže to bylo pro něj velmi tíživé. 

Občas zastoupila roli první dámy jejich dcera, tak se to někdy dělalo. Mluvil jsem už o Alici Masarykové, která po smrti Charlotty hrála takovou roli první dámy a prezidenta Masaryka doprovázela na jeho cestách, návštěvách a tak podobně. Takže paní Kiskovou někdy zastupovala dcera, jindy tam musel být protokolární doprovod, třeba manželka ministra zahraničí a podobně. Tak se to potom „lepilo“, aby to nebylo tak nápadné, ale tady byla absence manželky totální. 

A nesnižuje to do jisté míry oblíbenost prezidenta u veřejnosti, když manželka prezidenta odmítá hrát reprezentativní funkci? 

Bezpochyby. Protože manželka obhospodařuje část veřejné podpory, těch veřejných preferencí. Řada lidí prezidenta nesleduje jako prezidenta, protože ústavní činy prezidenta – jestli někoho jmenuje a podobně – jsou spoustě lidí úplně lhostejno. A na co se zaměřují, jsou právě tyto líbivé, společenské, až bulvární součásti prezidentova života. A to bývá zejména jeho manželka. 

Jackie Kennedy byla hvězda. Všichni ji znali a všichni ji vzývali. Takže jestliže tam ta manželka chybí, tak prezident přichází o značnou část podpory, která by jinak prezidentskému páru byla věnována. Přiznejme si, že více ženami nežli muži. 

Charlotta Masaryková se inspirovala Eleanor Rooseveltovou.

Vrátím se ještě ke zvyklostem, které jste zmiňoval. Že Olga Havlová navazovala na tradici první republiky. Charlotta Masaryková ale neměla na co navazovat. Je tam nějaká možnost, že by se do jisté míry inspirovala manželkou posledního císaře? Nebo ta plnila úplně jinou funkci?

Ta plnila úplně jinou funkci. Manželky císařů, například manželka císaře Františka Josefa I. Alžběta, říkalo se jí Sissi, tak ta se naopak vzdalovala císařskému protokolu. Z počátku se účastnila naprosto nezbytných záležitostí. Daleko více ji bavil sport – jezdectví a lov. Takže byla žena úplně jiného založení než do vídeňských nablýskaných sálů. A posléze, když onemocněla a lékaři jí nařídili pobyt na jihu, tak žila už většinu času na Korfu v Řecku a nebo na středomořských ostrovech a prakticky se už neúčastnila žádného společenského života. Takže tam hledat inspiraci vůbec nebylo možné. 

Zmiňoval jste, že za socialismu manželky prezidentů byly úplně v ústraní. Nebyly potřeba? 

Funkce prezidenta republiky se nechápala jako funkce společenská a veřejně prezentovatelná. Tehdy prezident byl současně první tajemník ÚV KSČ, současně předseda strany a šéf státu. To znamená, že úřadoval na ÚV KSČ a jenom někdy zajel na Hrad při audienci velvyslanců, ty odbyl a zase se vracel do práce na ÚV KSČ. Takže tam ten prezidentův společenský život vůbec nebyl sledován. Navíc nebyla svobodná média, takže si nemohla všímat manželek prezidentů. Tehdy média mohla zveřejňovat jen to, co propustila cenzura a ČTK médiím poslala. Tehdy vůbec nebyly podmínky pro to, aby média mohla sledovat život prezidentů a všímat si jejich manželek. 

Navíc ty manželky, když si je vybavíte, třeba Marta Gottwaldová nebo manželka prezidenta Zápotockého a dalších, to byly ženy, které nebyly vůbec způsobilé k nějaké veřejné prezentaci. 

A co manželka Ludvíka Svobody?

To byla výjimka. Ta byla jediná. To byla inteligentní, velmi společenská žena. Ludvík Svoboda byl mimořádně oblíbený prezident. Oni poprvé prolomili to tabu, že se manželka neobjevuje, a poprvé Irena Svobodová byla samostatnou osobou, o které se psalo v časopisech, byly o ní reportáže v televizi a tak dál. To bylo ale dáno především uvolněním v roce 1968. Tehdy se média mohla svobodně zajímat i o společenský život a manželka prezidenta se stávala subjektem. Už nebyla jen přívěsek prezidenta. 

V rychlosti se vrátím ještě k dětem prezidentů. Zmiňoval jste Alici Masarykovou nebo i s Kateřinou Zemanovou to ze začátku vypadalo, že bude plnit funkci  „první  dcery“. Máme v historii ještě podobné příklady? 

Dcera prezidenta Háchy, Milada Rádlová. Háchovi zemřela žena, takže měl v roli první dámy po celou dobu svého funkčního období svoji dceru. 

A ještě teoretická otázka – zatím jsme nikdy neměli prezidentku, ale kdyby ano, bude funkce „prvního muže“ fungovat stejně?

Tradice prvních mužů je velmi vzácná, protože prezidentek zatím mnoho není. Takže je těžké odhadovat, kdo by to byl, zda-li by si získal podporu veřejnosti, zda-li by chtěl mít a měl svoji samostatnou agendu, aby se projevoval sám, svébytně nebo jen při protokolárních záležitostech, takže tohle je hádání z křišťálové koule. 

Autor: Tereza Brhelová